Pojednání o Assassinovi, zejména o tom posledním

Dnešní uspěchaná doba baží po informacích. Lačně vyhlíží každé šťavnaté sousto, ale nepohrdne i těmi nekvalitními, nahnilými zdroji, hlavně když je co jíst. Není nic staršího, než včerejší hra. Nejlépe v den vydání přelouskne oko hráče recenzi a už vyhlíží, jaký titul bude zítra k mání. Je to nekonečný koloběh za nekonečnými informacemi, kdy teď neexistuje, protože je stále válcováno novými daty. Recenzenti během několika dní dohrávají stohodinové maratony, aby přinesli zaručeně čerstvé informace. Dá se vůbec hodnotit herní zážitek roztažený na desítky či stovky hodin pokořený za víkend? Jak ocenit daný titul, který si uchovává své kouzlo i po ležérním okusování několik měsíců? A jak vůbec dnešní konzument postupuje? Možná je způsob hraní přímo úměrný touze po informacích.

Recenze je útvar, kterému jsem se dlouho bránil. Má neskutečně obří konkurenční základnu, jepičí život a svazuje autorům smyčku kolem krku. Není na světě recenzent ten, který by se zalíbil všem. Psát ji měsíc po vydání hry, je jak informovat o počasí, které bylo včera. Tvůrce blogu tvrdý chleba má a tak se snaží novými tématy lákat čtenáře, až jednoho dne s hrůzou zjistí, že píše recenze.

A nyní, oslí most….

Assassin's Creed: Odyssey již od října vyplňuje mé herní seance a přesně splňuje výše uvedený profil. Uplay ukazuje 61 hodin a dle rozehraných úkolů a úrovně levelu je jasné, že konec není za dveřmi. Podobný syndrom pamatuji u mé srdcovky Zaklínače 3 a není to zdaleka poprvé, co mi toto přirovnání při hraní posledního Assassina vytanulo na mysli. Pokud hned na začátku vzpomenu na předchozí díl s označením Origins, tak by herní doba hlavního příběhu ukrojila pouhou polovinu doby, kterou jsem zatím strávil v starověkém Řecku. Zajímavé je, že jsem loňský díl v návaznosti na délku blahořečil a cenil si příjemného zážitku, bez zbytečného protahování. O to více mě potěšilo, že Odyssey šlo jinou cestou a přesto dobrou. Origins skončil rychle, aby vzápětí navázal velmi povedenými DLC, zatímco řecké dobrodružství jakoby už v sobě ony rozšíření měla, alespoň nabobtnalostí a rozmanitostí. A to nemluvím o tom, že poslední Assassin má své DLC samozřejmě také. Zatím jsem ale neměl tu čest je okusit.

Herní doba je v případě tohoto titulu opravdu důležitým aspektem hodnocení. Pokud vydáte hru s masivní délkou, je nutné udržet hráče při chuti. Receptem na onu magickou formuli se můžete inspirovat u Zaklínače 3, což se i stalo. Nerad bych dělal z Assassin's Creed: Odyssey přímého bratra Geralta z Rivie, nicméně na nevlastního by aspirovat mohl. Základním rozdílem mezi těmito bratry je, že Assassin je stále svými principy, které dlouhá léta známe, stejný. Nejde o to „jak“, ale „co“. Plnit úkoly zadané různými postavami zabíjením, ničením, braním či hledáním není žádná kvantová mechanika, nicméně tak jako pár správně zvolených tónů vytvoří hit, si v případě Assassina budete rovněž pobrukovat.

Hra je velmi dobře vyladěna. Z předchozího dílu si bere dobrý základ v zábavné hratelnosti a přidává prvek v této sérii neobvyklý. Klasický rpg rozhovorový systém. Tazatel se ptá, vy vybíráte z několika odpovědí, popř. pokládáte nepovinné doplňující otázky. Je to krok mimo Assassinské univerzum, nicméně nijak rušivým dojmem nepůsobí. Tímto krokem se zahalený zabiják opět přiblížil Zaklínači. V mnoha recenzích se objevují názory, že má vaše rozhodnutí v rozhovorech silný vliv na pozdější vývoj příběhu. Mě osobně přijdou někde na pomezí kosmetických doplňků a důležitých mechanismů, takže veskrze střední třída. Rozhodně nemají vliv na vývoj příběhu jako u již zmíněného Geralta. Nemyslím, že právě Assassin potřebuje hraní založené na vašich rozhodnutích, spíše mě potěšilo, že nyní více dotváříte postavu např. její nákloností k spartským kořenům či nikoliv.

Příběh na mě působí od začátku jako daleko poutavější než u Origins. V podstatě mě dějová linka Bayeka pouze příjemně provedla do zdárného konce, ale zpětně jí hodnotím, jako ničím výrazně nevrývajícím se do paměti. Zatímco Alexios a jeho odysea mě stále něčím pobouzí k objevování dalších dílů příběhové skládačky. Děj je navíc důmyslně a novátorsky rozdělen v rámci hlavní linky do dalších několika pomyslných větví, ke kterým se nabalují vedlejší aktivity, což vede poprvé v tomto univerzu k pocitu zábavného story na poli sandboxového starověkého Řecka. Daleko více se tedy Assassin přiblížil hrám jako je Zaklínač nebo GTA V a vzdálil svým předchůdcům, nabízejícím úmornou hlavní linku prošpikovanou repetetivními vedlejšími questy. Pokud jsem i po šedesáti hodinách stále při chuti odkrývat další části příběhu, je to stav u této série velmi neobvyklý.

Levelování zůstává stejné a nutnost zvyšovat své dovedností body rovněž. Nepřítel o stupínek vyšší je problém. Tento mechanismus převzatý z Origins plně vyhovuje důležitosti prozkoumávat výhradně území označené stejným levelem, plnit úkoly totožné úrovně a čas od času počkat, než uzrajete k dalším dobrodružstvím příběhu. Někteří mají s tímto způsobem růstu problém, protože jim v podstatě neumožnuje libovolně prozkoumávat svět a plnit úkoly dle vlastní chuti, ale mě právě rozplizlost přílišné otevřenosti odrazovala v konzistentním způsobu hraní a ona nenutnost plnit vedlejší mise sváděla k povinnému dohrání hlavní dějové linky, jen aby bylo hotovo. Rád bych tedy, aby další Assassini šli ve šlépějích Origins a Odyssey, protože to je cesta konstantní spokojenosti z hraní, alespoň pro mě. Vždy jsem zastával názor, že pokud nedostanu ve hře vše na první dobrou, mám důvod sbírat a vylepšovat, tak mám i motivaci, hnací motor a důvod hrát dál. Musí vše souviset se vším, co dělat nemusím, dělat nebudu a pak není téměř důvod, aby to tam bylo. Zbytečně a uměle to hru nafukuje.

Soubojový systém je plně inspirován předchůdcem, s tím, že je dravější, byl odstraněn štít a daleko více si pohrajete se speciálními útoky. Investovat body pro vaše bojové dovednosti opět můžete do v různých kategoriích a je na vás jestli preferujete silnější léčení, tvrdý souboj nebo intenzivní kradmý útok. Meče, sekyry, palice, kopí, vše dle výběru. Brnění, helmy, boty, pásy a další doplňky u každého dobrého prodejce ve městech a vesnicích. Je to takový malý assassinský módní fetiš. Zvířecími parťáky jsou nepostradatelný kůň, hvízdačka ala Zaklínač a orel, dron do nepohody. Nezapomeňme za kocábku náramnou, kterou lze vylepšovat ze zbrojního, vizuálního či posádkového hlediska. Pokud tedy rádi v rpg hrách chrochtáte nad vybavením, zde je z čeho vybírat. 

Assassin's Creed: Odyssey je extrémně masivní herní svět, který je plný výborně vymodelovaných zákoutí, scenérií a architektury, s radostí je objevovat. Z velké části je mapa tvořena mořem, jako např. v Black Flag, což je logické, protože Řecko je ostrovní stát. Pokud jste někdy navštívili tuto zem a zavítali třeba na Santorini (Théra), je velmi uspokojivé a příjemné vidět tuto oblast zasazenou do starověku a příběhových souvislostí hry. Po grafické stránce není co vytknout, celkově působí stejným dojmem jako u předchozího dílu. Ano, mimika obličejů by mohla být na vyšší úrovni, ale to už je spíše o hodnocení určitého stylu, než samotné technické stránce. Dobrá optimalizace celé věci nahrává do karet, jen jsem si občas všiml v členitějších oblastech, jako jsou velká města, že frame rate sotva dýchá na 30 snímků, ale to je v celkovém kolosu jen kosmetickou vadou na kráse. Rád bych ještě vyzdvihnul zajímavý aspekt, který se liší od Origins a to daleko přirozenější a plynulejší pocit z odkrývání světa. Když vzpomenu na Egypt, tak jsem příběhem postupně objevoval nová místa, která mi mapa nabízela a já systematicky poznával nové lokace. Odyssey na mě působí jako organické hřiště, na kterém nejsem tlačen touhou po odkrytí další části, ale příběhem a hraním se dostávám zcela samozřejmě na nová místa. S Bayekem jsem vždy vysosal nějakou lokaci a hurá o dům dál, což bylo z mé strany chváleno, nyní mám pocit, že jsou jednotlivá zákoutí starověkého Řecka atraktivní bonboniéra, ze které se nebráním pokaždé vzít jiný kus a k tomu již ochutnanému se mlsně vrátit. Pokud se zachová pocit z hraní na mapě ve stejných kolejích i v následujících dílech, budu vždy věrně vyhlížet dalšího Assassina.

Tak pěji ódy, sklouzávám k recenzi, ale více mi jde o zvýraznění určitých vlastností hry, která mě po dlouhé době vrátila do náručí rpg skvostů, jako je Zaklínač. Nelze srovnávat tyto hry napřímo, ale nepopíratelně se nám poslední díl kapucí zahalených zabijáků přiblížil, jak jen to v této značce jde právě zmíněnému Geraltovi z Rivie. A to má Alexios paradoxně pramálo společného s řádem Assassinů, což je mimochodem zajímavost, protože poslední dva díly jsou více méně dobrodružství hrdinů, objevivší se v starých časech na zajímavých místech, řešíc své problémy na pozadí reálných historických událostí. Ale pořád desynchronizujeme, upadáme do DNA virtuální reality a nalézáme podivné moderní technologie.

Assassin's Creed: Odyssey vřele doporučuji všem fanouškům série, nově příchozím, lidem s dlouhým časovým prostorem, milovníkům historie a hráčům dobrých rpg her. Dej si pauzu v tom nejlepším, milý zabijáku a budu se těšit, čím mě překvapíš v budoucnu. Συγχαρητήρια. Σας ευχόμαστε όλη την ευτυχία του κόσμου.         

 

Diskusní téma: Pojednání o Assassinovi, zejména o tom posledním

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek